Proč znát rizika?
PREVENCE
V současnosti narůstají možnosti klinické medicíny neuvěřitelným tempem – jak v oblasti diagnostiky, tak léčby. Bohužel i v 21. století dochází k odhalení mnoha nemocí příliš pozdě v pokročilých stadiích, kdy je léčba náročná pro pacienta, zdravotníky i z finančního hlediska. Současný stav našeho poznání a technologické vyspělosti umožňuje v mnoha případech predikci rizika choroby již na základě genetického vyšetření. Moderní postupy analýzy lidského genomu mohou odhalit osoby se zvýšeným rizikem vzniku skupiny chorob nebo jednotlivé choroby. Preventivní medicína jako dynamicky se rozvíjející obor staví na poznatcích genetiky
a genomiky. Cílem preventivní medicíny, prediktivních analýz a personalizované medicíny je předcházet nemocem před nástupem viditelných příznaků, předpovídat vývoj onemocnění u konkrétního jedince a stanovit pro pacienta optimální léčbu. K tomu patří komplexní poznání patogenních mechanismů od molekulární po orgánovou úroveň. Predikci onemocnění a rizik komplikuje fakt, že většina onemocnění vzniká následkem interakce mezi genetickou variabilitou a vlivem životního prostředí, které je značně proměnlivé a lze jej velmi obtížně monitorovat. Stanovení rizik má význam především v případech, kdy je možné navrhnout preventivní opatření, která povedou ke snížení rizika rozvoje nemoci či ke zmírnění jejího projevu. Mezi takové nemoci patří i řada civilizačních chorob, jako je hypertenze, kardiovaskulární nemocnění, obezita a různé degenerativní nemoci.
GENETICKÉ PORADENSTVÍ
Lékařská genetika je do velké míry založena na komunikaci mezi pacientem a zkušeným klinickým genetikem, který na základě informací zjištěných od pacienta a genetických zákonitostí stanoví riziko rozvoje nemoci v rodině. Konzultace s takovým odborníkem vede k lepšímu pochopení nemoci a věnuje se také možnostem léčby a preventivním opatřením. Pokud má člověk obavy o případnou genetickou zátěž svých potomků, potom by měl určitě navštívit genetika.
RODINNÁ ANAMNÉZA
Genetik se zajímá o všechny informace týkající se zdraví všech členů rodiny. Takovému souhrnu informací se říká rodinná anamnéza. Představuje cenný nástroj při posuzování rizika výskytu dědičných chorob nebo náchylnosti k nim. Pacient uvádí věk a počet příbuzných a dále nemoci, kterými tito lidé trpí i věk jejich nástupu. U příbuzných, kteří už nežijí, zjišťuje genetik věk a příčinu úmrtí. Sledují se zejména typická dědičná onemocnění, ale také kardiovaskulární a nádorová onemocnění, diabetes mellitus a další choroby.
RODOKMEN
Informace o rodinné anamnéze lze zaznamenat do rodokmenu, který představuje důležitý nástroj genetického zkoumání. Členové rodiny a rodové vztahy mezi nimi jsou společně se sledovaným znakem graficky znázorňováni za použití jednoduchých symbolů. Sledování daného znaku je přehledné a poskytuje rychlé informace o typu dědičnosti na základě výskytu znaku, četnosti jeho opakování a pohlaví nositelů. Rodokmeny sestavuje klinický genetik, který jich užívá ke stanovení rizika výskytu onemocnění.
VYŠETŘENÍ RODIČŮ
Genetické vyšetření rodičů před plánovaným početím je vhodné hned v případě výskytu určitých chorob v rodině, ke kterým patří například dědičná onemocnění, vrozené vývojové vady či častá nádorová onemocnění nebo jejich časný nástup. Důvodem k takovému vyšetření jsou i opakované spontánní potraty. Cílem je odhalení rizika výskytu dané zátěže v další generaci a navržení preventivních opatření vedoucích ke snížení tohoto rizika.
PRENATÁLNÍ DIAGNOSTIKA
Prenatální diagnostika nebo také screening je soubor různých vyšetření prováděných během těhotenství, jehož účelem je vyloučení nejčastějších genetických a metabolických vad plodu. Patří sem jak invazivní vyšetření vycházející mimo jiné z analýzy odebrané plodové vody, tak stále častější a mnohem méně rizikovější neinvazivní metody, jež fungují na principu záchytu fetální DNA přítomné v nízkých koncentracích v krvi matky.
Amniocentéza (AMC)
Jde o rutinní proces odběru malého množství (asi 15–20 ml) plodové vody, který se provádí v II. trimestru těhotenství. Odběr je obvykle prováděn při současné a kontinuální kontrole ultrazvukem, aby bylo vyloučeno riziko jakéhokoliv poškození plodu. Plodová voda obsahuje buňky plodu, které se poté izolují a podrobují se následným vyšetřením, nejčastěji cytogenetickým (analýza karyotypu) nebo imunofluorescenčním. Některá z těchto vyšetření však vyžadují přibližně 10denní kultivaci odebraných buněk. Riziko potratu zapříčiněné tímto typem vyšetření je asi 0,5–1 %.
Kordocentéza
Z výše uvedených důvodů se často přistupuje spíše k odběru krve z pupečníku formou punkce, což se nazývá kordocentéza. Nevýhodou je však skutečnost, že je technicky proveditelný až od cca 20. týdne těhotenství,
a naopak se nedoporučuje provádět punkci po 33. týdnu, neboť to zvyšuje riziko rozvoje bradykardie, tzn. zpomalení srdečního tepu u plodu. Tento typ vyšetření je často doporučen v případě, že výsledek amniocentézy není zcela jednoznačný a existuje podezření například na špatný karyotyp plodu. Někdy se k němu přistupuje
v případě, kdy dojde k intrauterinní infekci, a je tudíž třeba detekovat virus nebo hladinu protilátek třídy IgG a IgA. Výsledky rozboru pupečníkové krve jsou na rozdíl od amniocentézy dostupné v řádu několika málo dnů.
Odběr choriových klků (CVS)
Velmi časnou diagnostiku a screening fetálních buněk umožňuje metoda odběru choriových klků, jejíž využití je možné již od 10. týdne těhotenství. Stejně jako amniocentéza se provádí transabdominálně, tedy skrz břišní stěnu těhotné ženy a za kontinuální kontroly ultrazvukem. Jde tedy také o invazivní, a tudíž poměrně rizikové vyšetření. Výhodou metody je, podobně jako u kordocentézy, podstatně kratší doba kultivace odebraných buněk. I tento typ vyšetření je schopen odhalit nejrůznější typy aneuploidií asociovaných s těžkými fyziologickými retardacemi, avšak nelze jeho pomocí stanovit hladinu α-fetoproteinu a také může v některých případech dojít k následným potratům, rizikovost je shodná s amniocentézou. Analýza odebraných buněk může rovněž dospět k nejednoznačným výsledkům vyplývajícím z mozaicismu.
Vyšetření DNA plodu z periferní krve matky
Fetální buňky a fetální DNA se vyskytují společně v krevním oběhu těhotných žen. Vyšetření volné DNA plodu získané z periferní krve matky zažívá masivní rozvoj. Volná fetální DNA v molekulární diagnostice nachází využití například při určení pohlaví plodu, detekci chromozomálních aneuploidií nebo dědičných chorob.
Preimplantační genetická diagnostika (PGD)
Ve chvíli, kdy je embryo staré pouhé tři dny, je rovněž možné provést jeho genetické testování, které se nazývá preimplantační diagnostika. Metoda se využívá pouze při mimotělním oplodnění. Embryo v této době obsahuje pouhých 6–10 dosud nespecializovaných buněk, z nichž se jedna až dvě odejmou a jsou dále testovány, což umožňuje odhalit genetické abnormality vyvíjejícího se plodu. Do dělohy jsou pak přenesena pouze embrya, která takové abnormality nevykazují. Pro tento typ testování musí existovat závažné důvody, jakými jsou například dědičné choroby v rodině či opakované spontánní potraty.
NOVOROZENECKÝ SCREENING
U všech dětí narozených na území ČR se provádí novorozenecký laboratorní screening vrozených či dědičných onemocnění. Vyšetření je založené na odběru tzv. suché kapky krve z patičky, která je nanesena na novorozeneckou screeningovou kartičku. Jedná se o rychlou metodu, která vede k zachycení nemocných v nejútlejším věku a tím umožňuje včas zahájit jejich léčbu. Vyšetření je mimo jiné zaměřeno na cystickou fibrózu a fenylketonurii.
POSTNATÁLNÍ DIAGNOSTIKA
Postnatální diagnostika se týká již narozených jedinců a získání materiálu pro testování je již mnohem snazší. Obvykle pro tyto účely stačí pouhý odběr periferní krve, která je následně použita pro cytogenetická i molekulárně-genetická vyšetření umožňující odhalení řady zdravotních problémů. Stále častěji se pro genetické analýzy používá i DNA izolovaná ze slin, kterou lze získat jednoduše za pomoci stěru z bukální sliznice. Kromě zdravotních účelů nachází postnatální genetické testy uplatnění při určování otcovství či pro forenzní účely.
GENOGRAFICKÉ TESTY
Genetické testování lze využít také při hledání našich společných předků. Pro tyto účely je nutné použít takové úseky DNA, které se příliš nemění. V případě mužů můžeme takovou sekvenci nalézt na chromozomu Y, který se dědí pouze z otce na syna. V případě žen představuje vhodný úsek pro testování mitochondriální DNA, kterou dalším generacím může předávat pouze žena. Systém přenosu dědičné informace vytváří nepřerušitelnou spojnici mezi generacemi a představuje nástroj k rekonstrukci rodinné historie. Pomocí analýzy DNA můžeme zjistit zajímavé informace o rodových liniích, zejména o místě jejich vzniku, ale třeba i nalézt v současné populaci příbuzné, se kterými sdílíme stejné nebo podobné úseky DNA.
